Roraima - naše Miss Venezuela

Autor: Milan Dostál | 12.8.2016 o 9:46 | Karma článku: 3,01 | Prečítané:  826x

I přes negativní renomé, které Venezuela v dnešní době má, jsme jí během našeho cestování navštívili a vylezli na mystickou horu Roraima. Nebýt té otravy vodou, bylo by to ještě lepší!

To, že výšlap na stolovou horu Roraima nebude snadný, jsme poznali už ve venezuelské Parapetui, indiánské vesnici, kde lišky dávají dobrou noc. Když jsme tam v odpoledních hodinách dorazili džípem za 50 USD/2 os. ze Santa Eleny, tak náš vůdce jen zopakoval slova místní indiánky, že jídlo pro nejbližší dny ve vesnici opravdu není. A to jsme si naivně mysleli, že se tam naposledy vydatně najíme. No, nic naplat. Ještě, že jsme byli prozíraví a v Čechách si do krosny přibalili pytlík ovesných vloček navíc, kterými jsme ředili úžasně dobrou ovesnou kaši s malinami v pytlíku. Myslím, že tuhle chuťovku spolu s chipsy po zbytek roku ze svého jídelníčku rádi vypustíme! smile

Výstup na Roraimu jsme plánovali na 5 dní. Z rodné hroudy jsme si přivezli denní příděly jídla přesně na tuto dobu, tudíž absence večeře a snídaně v Parapetui nám vcelku nabourala plány. Rozhodli jsme se, že předem nakoupíme jídlo i pro našeho vůdce s cílem snížit celkovou cenu za výšlap. To se nám taky povedlo, kde namísto objednání treku už z Čech za „pouhých“ 1570 USD/os. jsme to uhráli na senzačních 90 USD/os./5dní. V Parapetui jsme v místním íčku zapsali naše nacionále a celí natěšení jsme ráno vyrazili z nadmořské výšky 1200 m. n. m. vstříc novému dobrodružství. Naším cílem bylo se do setmění toho dne dostat do Base campu na úpatí hory ve výšce 1870 m. n. m. Celá trasa celkem měřila přibližně 22km chůzí po lehce zvlněném terénu. Další den brzy ráno jsme chtěli dát finální výstup na vrchol ve výšce 2700 m. n. m. Ještě že jsme předem nevěděli, jaké úmorné vedro nás po cestě čeká. Už ráno bylo tak 36°C, slunce tak žhnulo, že po chvilce chůze jsme byli seškvařený do morku kosti. Z důvodu braní antimalarik (tj. antibiotik proti malárii a infekčním onemocněním vyvolaným bakteriemi) po celou dobu našeho měsíčního pobytu v Jižní Americe jsme si museli odpustit koupání v oceánu nebo v Amazonce, a to kvůli fotosensitivitě jako vedlejšího účinku těchto antibiotik. Dále mléčné výrobky a samozřejmě i alkohol. V práci se mě po návratu některé kolegyně ptaly, zda to byla vůbec dovolená ;) ... ale modří vědísmile

Každý kilometr byl kvůli tomu vedru velmi vyčerpávající. Do kempu Ték jsme dorazili po 12 kilometrech chůze s tím, že náš průvodce říkal, že si tam budeme moci koupit coca-colu. Avšak o coca-cole, kterou v Čechách pijeme jen zřídka, jsme si až do návratu do Parapetui mohli nechat jen a jen zdát.unsure Vzhledem k tomu, že Milanovi z toho horka nebylo dobře, šla jsem do Rio Ték nabrat vodu s tím, že Milan má asi úžeh a čím víc tekutin vypije, tím mu bude lépe. Na PET lahev jsem nasadila filtr a vodu filtrovala do ešusu přibližně půl hodiny, abychom si tam poté mohli přidat něco jako TANG a konečně se mohli pořádně napít. Filtr na vodu jsme používali poprvé, a pokud můžu radit, tak pokud vám voda skrz něj poteče čůrkem a máte k dispozici pitnou vodu, vyčistěte ho. Potom, co jsme do sebe dostali cirka litr tekutin, otrnulo nám a zamířili jsme do kempu Kukenán, který byl vzdálen pouhý kilometr od kempu Ték. Všudypřítomné mušky Puri-puri, které jsou drzejší než komáři, neodradily ani naše dlouhé rukávy a puch repelentů, kterými jsme se je snažily odehnat. V Kukenánu jsme se dlouho nezdrželi, chtěli jsme ještě před soumrakem dorazit do Base campu na úpatí Roraimy. Tam jsme došli kolem půl 6 večer, nasadili jsme si čelovky a šli rozbít stan. Padla šestá hodina večer a byla tma jak v pytli. Když jsem vykoukla ze stanu, viděla jsem všude kolem spousty světlušek letmo poletujících kolem stanu. Kam se hrabe televize, tohle bylo úžasný!rolleyes

Druhý den ráno kolem osmé hodiny jsme si z potůčku nabrali vodu a plni sil jsme vyrazili stoupat cca 900 výškových metrů na vrchol. V kempu tábořilo plus mínus dalších 30 lidí, někteří si přivstali a vyráželi už kolem šesté hodiny ranní, ale ani my jsme nebyli ti poslední. Počasí bylo po ránu příjemné, jen kolem 30°C, komáři žádný, takže v tuhle chvíli se vše zdálo v naprostém pořádku. Když jsme kolem 12. hodiny došli na vrchol, nijak extra jsme nejásali, necítili jsme se moc dobře, proto jsme si dali high-five a šli zalézt do stanu, pro který nám náš nosič našel supr místo. Náš plán byl takový, že si odpočineme, a pak vyrazíme na procházku k Triple pointu, nejvyššímu bodu Roraimy, který se rozkládá na území Venezuely, Guyany a Brazílie ve výšce 2723 m. n. m. Nicméně realita byla následující: Ležíc polomrtví ve stanu jsme přemýšleli, z čeho nám je tak blbě. V úvahu přicházely buď vedlejší účinky antibiotik, úžeh nebo otrava vodou. Zřejmě kontaminovaná voda v potoku v Base campu způsobila naše střevní potíže. Každému je myslím jasné, že náš plán o dalším pohybu po vrcholcích hory byl passé. Dehydratovaní a slabí jak mouchy jsme bezvládně leželi ve stanu, pili přefiltrovanou a chemicky ošetřenou teplou vodu z místní kaluže a k obědu jsme si uvařili výbornou bramborovou kaši v prášku s tuňákem.sick

Kolem 18. hodiny se začalo stmívat a my jsme poslušně zalezli do stanu. Protože bylo pěkně vlhko, dala jsem foťák do spacáku, aby se nezničil. Jenže to jsem neměla dělat. Tušíc nějaký průšvih jsem se v noci z ničeho nic probudila, vytáhla foťák ze spacáku, zmáčkla ON a ... nic. Ve spacáku byl zbytek písku, který se dostal do objektivu a foťák se seknul. Noo, na začátek pobytu v Jižní Americe zajímavý překvapení.cry Foťák totiž nebyl zrovna levnej. Dost jsme vyšuměli, ale po chvíli jsme zhodnotili situaci a tak trochu se smířili s tím, že budeme fotit mobilem. Jasně, kvalita fotek nebude nic extra, ale lepší přijet z Jižní Ameriky s nějakými fotkami, než s žádnými. Celý další den jsme pak nabírali síly, abychom zvládli náročný sestup dolů.

Ráno nám bylo už trochu lépe, tak jsme zaveleli odchod. Asi po půl hodince sestupu jsme potkali Čechy - shodou okolností to byli Milanovi přátelé z Indie, se kterými se léta neviděl. Cca 10 min jsme s nimi pokecali, udělali fotečku a svištěli dolů do Base campu. Tam jsme si dali lehký obídek – zbytek salámu a krekry, a bez dalšího otálení vyrazili do kempu Kukenán. Bylo takové horko, že do cíle jsme došli silou vůle - dehydratovaní, bez energie. V kempu nám náladu zvedla skupinka cyklistů převážně z Litvy, kteří na kole objížděli Jižní Ameriku a v rámci oddechu se chystali zdolat stolovou horu pěšmo. Z kempu Kukenán do kempu Ték to je co by kamenem dohodil a náš vůdce nás několikrát ujišťoval, že teď tam už ta vychlazená coca-cola na sto procent bude.... Sliby chyby. Jediné, co paní v okénku prodávala, bylo vychlazený pivko. Jindy bychom skákali radostí sto metrů vysoko, ale teď, kdy do sebe cpeme každý den antibiotika, jsme byli pěkně naštvaní. Zpruzelí jsme si šli nabrat vodu z řeky Ték. Life is hardsmile Pomocnou ruku nám podali Kanaďani, kteří také nocovali v kempu. Měli mnohem kvalitnější filtraci a jejich přefiltrovaná voda byla konečně pitelná a i osvěžující, nicméně cena té filtrace byla mnohonásobně vyšší než ta naše. Náš mini filtr se přidělá na hrdlo lahve, zatímco oni měli vak, který se zavěsil např. na okap a do kterého se nalila špinavá voda, kterou poté masivnější filtr kvalitně přefiltroval v chutnou vodu a po níž nám konečně nebylo špatně. K večeři jsme si dali opět bramborovou kaši s tuňákem. Než jsme šli za hřmotu burácejících hromů spát, pomohli mi kluci znovu, když po celodenním treku jsem měla nízkou hladinu cukru v krvi a potřebovala jsem sníst nějakou sladkou tyčinku. U sebe už jsem bohužel žádnou neměla, a tak Milan je šel požádat o nějakou a oni mi ochotně jednu dali. Díky, kluci, ještě jednou, aspoň takhle na dálku.smile

Ráno nás čekalo finálních 12km chůze do Parapetui a vzhledem k tomu, že se ochladilo, tak se nám šlo mnohem líp. Lehce po 12. hodině jsme došli do cíle, v indiánské vesnici jsme se odměnili plechovkou coca coly, poděkovali vůdci za úspěšný trip, zaplatili balíkem bolívarů a vyrazili džípem s naším řidičem Alejandrem do Santa Eleny.

Tepui Roraima je krásná stolová hora a při výstupu na její vrchol jsme si sáhli na dno sil. Všem, kteří po přečtení tohoto článku váhají, zda do toho jít, musím i přes trable, které nás po cestě potkaly, ujistit, že Cerro Roraima patří mezi top 10 hor, které jsme kdy navštívili. Však expedicí na tuhle horu se již v roce 1912 inspiroval sám Arthur Conan Doyle k napsání slavného příběhu Ztracený svět.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Slovenskí žiaci sa prepadli ešte hlbšie

Výsledky slovenských školákov v testovaní PISA dlhodobo klesajú.

KOMENTÁRE

Hlúpneme. Kto a kedy to zastaví?

Výprask by si zaslúžili tí, ktorí zodpovedajú za nízku úroveň školstva.


Už ste čítali?