Gerlachovský štít

Autor: Milan Dostál | 19.8.2016 o 11:12 | Karma článku: 4,34 | Prečítané:  1082x

Loni touto dobou jsme si užívali výstup na Gerlachovský štít. Terén byl tak akorát obtížný, aby pro nás znamenal výzvu, ale zároveň, aby byl schůdný i pro takové choďáky, jak jsme my.

Jeden z našich letošních trekových cílů byl výšlap na Gerlachovský štít. Někdy na jaře v hospodě U Žaludů nás to napadlo a taky jsme se hned dohodli s kolegama Pepou a Míšou, kteří se k nápadu ihned připojili. Vyrazili jsme z Hlaváku Leo Expressem a už myslím u Pardubic někoho napadlo dávat pivka. Do Popradu, kam tento vlak jel přímým spojem, jsme tedy přijeli už pěkně veselí. V Nové Lesné, kde jsme byli ubytovaní jsme se ještě stavili v místní cikánské hospodě na borovičky, abychom náhodou neměli ten blbý nápad, a nešli pařit v sobotu večer, před výstupem na Gerlachovský štít. Majitelka penzionu Matvej už byla celá nervní, že je půl desátý a my ještě nedorazili, ale nakonec jsme to celkem zvládli. Na penzionu už na nás čekala Jana s přítelem, ty s námi ale výlez neplánovali, a tak si plánovali svůj program.

Druhý den jsme podle plánu vyrazili do Popradu se vykoupat v Aquacity. Kdybych věděl, že mě běhavka přepadne přesně v Batizovské próbě, byl bych si býval ten langoš nedával smile Tady jsme de facto celej den odpočívali a slunili se, jenom cestou zpátky jsme se stavili v Bille kousek od nádraží, abychom koupili kuřecí steaky na večerní grilovačku. Taky jsme si ulovili kešku pod viaduktem a pokochali se architekturou popradského nádraží.

Výstup na Gerlachovský štít je povinný za doprovodu vůdce, pakliže nejste členy horolezeckého svazu nebo tak. Já jsem si na doporučení kamaráda Tomáše Horáka vybral horského vůdce Ivana Žilu, který pro naši šestičlennou skupinu ještě přizval Mikiho Knižku z Mountainproguiding. Pro nás šest to stálo 240 Euro na vůdce, tedy nějakých 80 Euro na osobu s tím, že jsme byli domluveni, že za zimních podmínek vezme s sebou jen dva lidi na lano.

Na Sliezsky dom jsme se dostali v neděli 5. 7. v asi v 6h ráno. Tady už bylo hodně rušno, všichni si nandavali sedáky, helmy, někdo i GoPro kamery. Odsud už je krásně vidět Velické pleso i Velický vodopád, který do něho padá. Cesta je na začátku příjemná, jen je třeba si trochu zvyknout na svižné tempo vůdce a taky si svléknou/obléknout vrstvy podle toho, jak se kdo v létě po ránu při nějakých 8 stupních Celsia cítí. Na nástup jsme se dostali asi po 30 - 35 minutách. Tam už jsou nahromaděná lanová družstva a každý se navazuje a finálně kontroluje výstroj.

Místo zvané Velická próba je asi nejexponovanější úsek výstupu. Je to hned na začátku, a ačkoli to není ještě vysoko, je to vzdušnější pasáž, kde si člověk musí pomáhat oběma rukama. Zde se to taky trochu zpomalilo, jelikož tady někteří už chytli prvního Elvise (klepačka v kolenou ze závratí) smile

Následuje ostrý, ale jen trekový výstup žlabem nahoru, kde je neustále potřeba mít napaměti, aby člověk šel vzpřímeně. Terén sice hodně svádí k tomu, aby se přidržovalo rukou či dvěma, není to ale na druhou stranu zase až tak vertikální, a tak z toho za chvíli bolí fest záda. Asi s jednou přestávkou jsme se cca za hodinu dostali na hřeben, kde se už začali krásně otevírat jak výhledy na okolní krasavce, tak pohled na skalnaté úseky před námi. Cesta dále pokračuje tak, že se ten hřeben přeleze a pokračuje se po opačné straně, lehce pod hřebenem. Cesta kontinuálně stoupá, nicméně jednotlivá žebra se přelézají nejen ob, ale i nahoru a dolu, takže dohromady s Ivanovým tempem to je celkem náročné. Tady už jsme také byli v době, kdy se do nás místy začalo opírat slunce, a tak jsme chvílemi opravdu čekali na vrchol jak na boží smilování. Asi po další hodině a přestávce, zrovna ve chvíli, kdy jsem se potupně odhodlal se zeptat: „jak je to ještě daleko?“, se ve vzdálenosti asi 25 metrů před námi objevil Gerlachovský štít s asi 20 lidmi.

Výstup Sliezsky dom – Gerlachovský štít nám trval přesně 3 hodiny 50 minut. Nahoře jsme samozřejmě museli zapózovat na několik fotografií, najedli jsme se a taky našli nejvyšší kešku na Slovensku. Vzhledem k prodlouženému víkendu v Čechách zde opravdu nebylo k hnutí, zvlášť, když s 20ti minutovou prodlevou dorazila skupina ve složení Pepa-Petr-Jana. Uvolnili jsme jim tedy místo a asi po 20 minutové přespříjemné přestávce jsme zahájili sestup směr Batizovská próba. To, že je to slušný krpál dolů ani nemusím popisovat. Stále navázáni jsme se nemohli ani moc kochat výhledy, jelikož i sestup často vyžadoval více či méně efektní výpomoc rukou. Nejnáročnějším místem je zde úzké místo, zvané Batizovská próba anebo Batizovský žlab, který spočívá v exponovaném úseku s kramlemi. Pro ferratisty a zkušené horaly asi nic moc extra, nicméně ten první krok je potřeba se přehoupnout přes lehce převislou skálu, ze které není vidět kramle dole na nohu a šlápnout „naslepo“.

Největší riziko v těchto místech asi znamená padající kamení, které může uvolnit kterákoli skupina nad vámi. Proto je helma úplnou nezbytností a co se týče zimního výstupu, to už je úplně jiná liga. Internet je plný zkazků od lidí, kteří odmítají platit za něco, co považují za veřejný statek. Aniž bych se chtěl jakkoli pouštět do této polemiky, z lezeckého hlediska je fakt, že se zde dá ztratit velice jednoduše. Cesta není značená a pakliže člověk nezná přesně cestu, minimálně nahoru na hřeben se souká obklikama a tudíž náročnější trasou. Ze hřebenu nahoru na vrchol je cesta orientačně velmi náročná a jít tam bez průvodce bych si dovolil jen v případě, že bych kopíroval skupinu přede mnou. V momentě, když by se zhoršilo počasí a padla nízká viditelnost, může se tento výstup změnit v noční můru. Ztratit cestu a skončit na nepřehledném místě by bylo asi to nejjednodušší, co by v té chvíli nastalo.

Po sestupu z Batizovské próby už je možné se odvázat, Ivan si dokonce nandal sandále smile a pokračovat k Batizovskému plesu. Jelikož jsme měli dobrý čas, zde jsme se teprve začali pořádně kochat a dělat fotky, prostě už polevit z koncentrace. Naposledy jsme se pokochali výhledem směrem Končistá a po červené pohodovým tempem došli až na Sliezsky dom, kde jsme si objednali pivo či Radler, podle toho, kdo měl na co chuť. Byli přesně dvě hodiny po poledni a my jsme odjeli do Nové Lesné dát si odpolední odpočinek a poté vyrazit do koliby na pořádnou odměnu.

I s odstupem času musím uznat, že se jedná o krásnou sportovně-turistickou záležitost, kterou jsme si všichni moc užili a upřímně – také jsme byli na sebe pyšní. Myslím, že Vysoké Tatry, si nás začínají podmaňovat smile

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Slovenskí žiaci sa prepadli ešte hlbšie

Výsledky slovenských školákov v testovaní PISA dlhodobo klesajú.

KOMENTÁRE

Hlúpneme. Kto a kedy to zastaví?

Výprask by si zaslúžili tí, ktorí zodpovedajú za nízku úroveň školstva.


Už ste čítali?